Hospitalizace seniora v nemocnici a zdravotně sociální návaznosti

J. Přehnal

 

Gerontologické centrum Baťovy krajské nemocnice Zlín

Přednosta: h. Doc. MUDr. Jaroslav Přehnal, CSc.

 

 

Souhrn:

Jedním ze základních atributů geriatrie a geriatrické medicíny je provázanost problematiky zdravotní a sociální, která není ovšem stacionární, ale má svoudynamiku a proměnlivost. na tento fakt ovšem nereaguje ani systém zdravotních, ani sociálních služeb. Resortismusse snahou uzavřít se do ostrých hranic vlastních rozpočtů potom nedovoluje potřebné řešení. Řešena je problematika účelových tvrzení, jakož i zásady propouštění pacienta z hospitalizace, které u seniorů není jednorázovým aktem, ale představuje proces, který musí být nejen integrální součástí hospitalizace, ale může dokonce sloužit jako jeden z parametrů kvality posuzování pracovišť tzv. následné péče.

Řešena je hospitalizace seniora s oborově vyhraněnou i nevyhraněnou symptomatologií při přijetí, definována jsou tzv. kritická místa hospitalizace a navržen způsob jejich řešení, včetně vazeb zdravotně sociálních.

Za východisko je považován vznik institutu zdravotně sociálního lůžka, které by bylo schopno zdravotně sociální překryv potřeby služeb řešit

Klíčova slova:

provázanost problematiky zdravotně sociální, zdravotní, sociální a zdravotně sociální potřeby, zdravotně sociální překryv, kritická místa hospitalizace, komplexní posouzení zdravotní a sociální situace, poskytovatelé zdravotních a sociálních služeb, plátci zdravotních a sociálních služeb, řízený proces propuštění z hospitalizace.

Jedným zo základných atributov geriatrie je spojitosť problematiky zdravotnej a sociálnej. Táto spojitosť nie je nemenná ale má svoju dynamiku a premenlivosť. Túto vlastnosť geriatrie často opomína systém zdravotných a sociálnych služieb. Každý z oboch rezortov má snahu uzatvoriť sa do ostrých hraníc vlastných rozpočtov. Táto snaha nedovoľuje prijať v praxi potrebné riešenia. V práci je riešená najmä problematika prepúšťania pacienta z ústavného liečenia, ktorá u seniorov nepredstavuje jednorazový akt ale proces, ktorý musí byť nielen integrálnou súčasťou hospitalizácie, ale môže slúžiť aj ako jeden z parametrov pri posudzovaní kvality pracoviska alebo následnej starostlivosti.

V predloženej práci sa ďalej rieši hospitalizácia seniora s odborovo vyhranenou i nevyhranenou symptomatológiou pri prijatí, sú tiež definované tzv. kritické miesta hospitalizácie a navrhnutý spôsob ich riešenia vrátane zdravotno-sociálnych možností.

Za východisko sa považuje vznik pojmu zdravotno -  sociálneho lôžka, ktoré by bolo schopné vyriešiť prípady, kde sa zdravotné a sociálne potreby seniora prekrývajú.

 

Kľúčové slová:             hospitalizovaný senior, zdravotno-sociálne lôžko, zdravotné a sociálne potreby chorého seniora

 


 

 

V ČR máme při řešení a naplňování oprávněných potřeb seniorů problém. Ten se dotýká neexistence uspokojivého provázání zdravotních a sociálních služeb.

 

Jeden ze základních atributů geriatrie - je totiž právě provázanost zdravotní a sociální problematiky (1) a to nejen z hlediska potřeb a služeb, ale i z pohledu vzájemných dopadů, kdy sociální situace může ovlivňovat a ovlivňuje zdravotní stav jednotlivce a naopak, zdravotní stav může vyústit do změny sociální situace navozením disability a vzniku některého z handicapů. Vyústěním  pak zpravidla bývá potřeba různých  služeb zdravotních či sociálních, které ovšem vhodným způsobem provázány nejsou.

 

Současná forma existence dvou resortů pak navíc podtrhuje všechna negativa se vznikem nežádoucího  resortismu, který snad lze aktuálně charakterizovat jako uzavření se do vlastních ostře ohraničených mantinelů, s vlastními finančními zdroji. A tyto hranice pak zcela prakticky znemožňují vznik vazeb zdravotně sociálních či sociálně zdravotních.

 

Navíc je problematika stárnutí a stáří zatížena mnoha mýty, které sice namají na základě současného poznání žádnou relevanci, ale můžeme se s nimi setkat jako s účelově využitými tvrzeními, která celou situaci znepřehledňují a potřebná řešení relativizují. Těmito mýty jsou například (2):

 

Co tento celý kontext  znamená v praxi?

 

Vyjdeme-li z ověřených zkušeností, pak služba přiměřená aktuálním potřebám konkrétního jedince představuje nejefektivnější a současně ekonomicky nejprůchodnější způsob zajištění potřebných služeb pro seniory (3).

 

Propuštění staršího pacienta z nemocnice je situace, které je nutno v rámci hospitalizace věnovat náležitou pozornost a to zásadně jako její integrální součásti. Z prací provedených v poslední době vyplývá, že nemocnice nemají vypracovaný postup propouštění pacienta jako standard, že spolupráce mezi nemocnicemi a terénními službami je značně rozdílná. Dále pak fakt, že propuštění se sice řídí zdravotním stavem a rozhodnutím ošetřujícího lékaře, ale mnohdy bez jakýchkoli dalších informací o podmínkách domácího prostředí, o vhodných službách terénních. Problémem se rovněž ukazuje být skutečnost, že informace o propuštění není podávána pacientovi a jeho rodině (příbuzným nebo pečovatelům) v dostatečném předstihu (4).

 

Propuštění z lůžek tzv. následné péče představuje vždy situaci poměrně velmi citlivou, ale zásady by se neměly nikterak lišit. Krom zdravotního stavu je vždy potřebné posoudit funkční stav a psychické schopnosti ve vztahu k domácím podmínkám a s přihlédnutím k rodinnému zázemí konkrétního pacienta. Jen tak jsme schopni odhadnout, zda není přítomen takový rozpor, který by pobyt v domácnosti velmi limitoval či zcela znemožňoval, který by netvořil základnu pro přiměřenou zdravotní a sociální perspektivu konkrétního jedince a tím podstatně zhoršoval kvalitu jeho života. Jde také o to, aby v dostatečném předstihu mohla být provedená potřebná opatření a zajištěny potřebné pomůcky a nástroje, schopné zmírnit existující handicapy.

Úspěšné a spokojené  propuštění pacienta však je založeno na několika podmínkách:

 

 

Z uvedeného vyplývá, že tento proces, krom toho, že výstupy poznání z jednotlivých oblastí by se měly vhodným způsobem promítnout do propouštěcí zprávy, tedy tento proces, stejně jako ostatně celá hospitalizace, jsou prací týmovou. Tento tým krom lékaře by měli tvořit zdravotní sestra jako specialista pro ošetřovatelský proces a ošetřovatelskou rehabilitaci, rehabilitační pracovník jako specialista pro komplexní rehabilitaci, sociální pracovník pro celý komplex sociální práce a samozřejmě i další specialisté podle aktuální potřeby.

 

Plánované propuštění pacienta a vyřešení zdravotní a sociální perpektivy je v zájmu všech zúčastněných a je možné již v současných podmínkách, pokud ovšem ze strany všech zúčastněných bude ochota a zájem. Z hlediska pozitiv jde o:

 


 

1. Zájem občana a jeho rodiny         ®       

· znát možnosti a způsob zajištění další existence

                             · rozsah účasti rodiny

                             · rozsah participace příslušných institucí

                             · vtažení plátců do řešení problému

 

2. Zájem zdravotnického zařízení    ®       

· časový horizont jasný, konkrétní

                                financování poskytované péče je pak zajištěno

                             · vyloučení zneužívání zdravotnického zařízení

                             · vtažení plátců do řešené situace

 

3. Zájem plátce ze zdravotního pojištění     ®       

 (zdravotní pojišťovna)                                   

· neplatit nezdravotní péči (ale jen jasně definovanou  péči zdravotní, bez volnosti individuálních výkladů)

                                   · definovat podmínky úhrady, dohodnout časový horizont

                             · možnost komunikace s plátcem ze soc. pojištění při řešení složité

                                problematiky zdravotně/sociální

 

4. Zájem plátce ze sociálního pojištění       ®       

 (sociální pojišťovna, rozpočet sociálních institucí)                              

· možnost účasti na řešeních konkrétní složité problematiky

· možnost navrhovat vlastní vhodné způsoby  realizace

· informované plánované převzetí zodpovědnosti za další péči

                             · načasování realizace změny dohodou plátců (do vyřešení 

   legislativního)

 

Stav pacienta před propuštěním a připravená opatření však také musejí dovolovat plynulé pokračování léčby a všech dalších potřebných opatření i v domácích podmínkách s cílem udržet dosažený stupeň soběstačnosti (5).

Tento proces, pro který svědčí všechny zkušenosti, praxe i výsledky však není zcela akceptován plátci (zdravotními pojišťovnami) jako nezbytná integrální součást hospitalizace a její kvalitativní parametr (6). To ukazují výsledky některých kontrol v zařízeních následné péče provedené zdravotními pojišťovnami a následující průběhy a výstupy smírčích řízení event. vedení i soudních sporů. Příčinou jsou nejasnosti mezi hranicemi péče zdravotní a péče sociální v situaci, kdy právě v  těchto souvislostech  neznáme výklad termínů péče zdravotní/ péče sociální. Za těchto podmínek je chápání nutné existence „zdravotně sociálního, nebo sociálně zdravotního překryvu“, který je jedním z atributů nemocného seniora, poněkud obtížné, ač je zřejmé,  že péče o seniory v celém svém kontextu není jen zdravotní nebo jen sociální. Víme totiž, že je to právě aktuální stav konkrétního jedince, který ho přiklání jednou více na jednu, jindy více na onu stranu. A zastírat si či nebrat na vědomí tento zjevný fakt nelze nepovažovat za krátkozraké a zpozdilé. Právě proto totiž vznikají v tomto meziresortním prostoru ony mnohdy zcela neprostupné bariéry, které jsou kontraproduktivní a ve svém důsledku dávají vznikat všem negativním situacím a poté už jen velmi nákladným řešením.

 

Je zřejmé, že právě na tuto problematiku je nutno nahlížet skutečně meziresortně a to tak, že tento meziresortní přístup bude představovat průnik zodpovědností a nikoli posun ostré dělící čáry tím či oním směrem. Je potřeba jako škodlivé odstranit ono přetláčení ( vytláčení) co nejdále od sebe – ze strany zdravotnické na stranu sociální a naopak – s cílem co nejvíce se zbavit konkrétní zodpovědnosti. A právě proto je nutno na základě poznání vytvořit fungující (a funkční) systém, který bude mít v sobě zaintegrovánu, kvalitu poskytovaných služeb i zodpovědnost.

 

Významnou třecí plochou mezi rozdílnými zájmy poskytovatelů a plátců zdravotnických služeb je daná a zcela neodstranitelná existence onoho „zdravotně sociálního či sociálně zdravotního“ překryvu, se kterým se setkáváme především u křehké seniorské populace.

 

Každá změna zdravotního stavu u starého jedince, ať už je to akutní onemocnění, nebo akutní exacerbace onemocnění chronického, prakticky vždy vede také ke zhoršení soběstačnosti a vzniku určitého stupně závislosti oproti situaci před onemocněním. A navíc, tato zásadní změna má podstatně delší setrvačnost a dobu trvání, než je tomu u jedinců mladých. Na podkladě reflexe tohoto poznání by mělo také dojít k odpovídající změně organizace celého procesu hospitalizace seniora.

 

Pokud jde o akutní situaci u seniora s oborově vyhraněnou symptomatologií, nebývá s cíleným přijetím nemocného na příslušné oddělení nemocnice zásadní problém. Jiná situace ale nastává, pokud řešíme akutní zhoršení zdravotního stavu seniora se symptomatologií nevyhraněnou, nespecifickou, oborově zřetelně nepřiřaditelnou. Takový pacient působící diagnostické rozpaky často putuje mezi odděleními jako „oborově nepříslušný“ různě dlouhou dobu. Právě pro tyto situace řešení počátku hospitalizace mohou velmi dobře sloužit právě slouží akutní geriatrická oddělení nemocnic, která nepochybně představují vhodnou organizační změnu. Účelnost a efektivita těchto pracovišť byla již některými studiemi doložena (7). Personální a věcné vybavení těchto pracovišť, která v našich nemocnicích bohužel nejsou stále ještě obvyklá, dovoluje:

 

 

Typickými pacienty těchto oddělení jsou především ohrožení, křehcí senioři:

 

Tato oddělení se mohou různým způsobem profilovat s akcenty kladenými na komplexní hodnocení, rehabilitaci, intenzívní specializované ošetřovatelství, nebo se specializují na některé užší oblasti- mozkové cévní příhody, operace pohybového aparátu, úrazy, dekompenzace psychického stavu, demence a poruchy paměti.

 

Oddělení však vykazují podle Rubensteina a kol. typické společné znaky (9).

 

 

V obou případech hospitalizace, ať jde o akutní oddělení určité odbornosti nebo o akutní geriatrické oddělení nemocnice, po zvládnutí akutního stavu je nutno často řešit již dříve zmíněnou delší setrvačnost a delší trvání (zpoždění) nabytí původní soběstačnosti, minimalizaci závislosti a handicapů vzniklých v souvislosti s akutním onemocněním. Právě v tomto momentu se procest hospitalizace dostává do svého „prvního kritického místa„, které představuje okamžik rozhodování o dalším průběhu hospitalizace.   OBR 1.


 

Problémy obvykle nenastávají v situaci, kdy zvrat akutního stavu do úzdravy je provázen i návratem původní soběstačnosti. V tomto případě můžeme přistoupit k plánovanému propuštění se zaměřením se ponejvíce na podmínky dopomoci při vedení domácnosti, je-li to podle výsledků funkčního posouzení stavu a sociálního šetření o domácnosti a rodině nezbytné, zdravotnické potřeby a služby jsou vyhodnoceny jako zvládnutelné formou ambulantní včetně návštěvní služby.

 


 

Jiná je ovšem situace řešení prvního „kritického místa“, pokud pacient zůstává po zvládnutí akutní situace částečně či zcela závislý. To je okolnost, kterou vidíme u  podstatné části seniorů hospitalizovaných pro akutní zhoršení stavu, kdy na návrat soběstačnosti rozhodně nestačí obvyklá průměrná ošetřovací doba na oddělení akutním. Jsme v situaci, kdy reálná potřeba další léčby a rehabilitace je zcela nezbytná, kdy šance na zlepšení musí být dána každému pacientovi, jsouc jeho nezpochybnitelným právem. Nelze pominout fakt, že právě soběstačnost, fyzická i psy\chická jsou u seniorů z nejvýše ceněných hodnot (10). 

 

Obecně je tedy před námi starší pacient vyřešený z hlediska vlastní akutní situace, objektivně však vyžadující další péči léčebnou, ošetřovatelskou, rehabilitační, logopedickou včetně nácviku komunikace, psychiatrickou, psychologickou a další.

OBR. 2


 

 


 

Jako účelné se osvědčilo provedení tzv. prvního komplexního posouzení aktuální situace zaměřené na vyhodnocení stávajícího průběhu hospitalizace, posouzení potřeb konkrétní další intervence medicínské, ošetřovatelské rehabilitační a další a současně začne příprava a řešení zdravotní a sociální perspektivy pacienta. Toto posouzení pak představuje sumaci informací

 

 

 Jde o posouzení interní, vnitroústavní a z tohoto pohledu zpravidla nebývají zásadní problémy v nemocnici, která provozuje odpovídající lůžka tzv. péče následné.

 

Základní institut v  této fázi představuje lůžko léčebné a rehabilitační, na kterém pokračuje léčba, ošetřovatelský proces a kompletní rehabilitace. Tento typ lůžka má svou obsahovou definici, svůj úhradový mechanismus a definované personální a věcné vybavení s vyvážeností složky medicínské-ošetřovatelské- rehabilitační.

Pokud se však ukáže na základě výsledků 1. kompletního posouzení především potřeba akcentace ošetřovatelského procesu, může být pacient přeložen přímo na lůžko ošetřovatelské, které má jiný účel, jiný provozní režim a způsob řízení a jiné cíle než lůžko léčebné a rehabilitační. Má také jiný úhradový mechanismus, pracujeme s jiným personálním i věcným vybavením. Překlad na toto lůžko je možný i z  z lůžka léčebně rehabilitačního, pokud čas ukáže další potřebu převážně ošetřovatelského procesu, pokud tato potřeba zřetelně převáží nad ostatními složkami hospitalizačních aktivit. Doba pobytu na tomto typu lůžka při trvající indikaci, není dnes omezena.

 

Nedílnou součástí průběhu hospitalizace na lůžku léčebném a rehabilitačním je příprava plánovaného propuštění pacienta, intenzívní komunikace s rodinou, osvědčilo se vtažení rodinných příslušníků do nácviku vhodných forem dopomoci a spolupráce při rehabilitaci, řešení očekávané potřeby dopomoci v domácnosti po propuštění s využitím služeb, které jsou ve spádovém území dostupné. Po nabytí dosažitelné soběstačnosti a vyřešení pečovatelské péče (laické dopomoci v domácnosti) dochází k propuštění pacienta do domácího prostředí.

 

Další řešení si však vyžaduje situace, kdy výsledným stavem po pobytu na lůžku léčebném a rehabilitačním či ošetřovatelském je přetrvávající závislost, jako důsledek invalidizujících chorob, kterou se nepodařilo léčbou a rehabilitací zvrátit. Kdy rovněž není zjevná dominující potřeba odborného ošetřovatelství, která by představovala indikaci pro další pobyt na lůžku ošetřovatelském a dominuje pouze potřeba pečovatelské intervence, laické dopomoci. Medicínské potřeby spočívají zpravidla v perorální medikaci a kontroly lékařem jsou dostatečné standardní návštěvní službou, specializované potřeby ošetřovatelské jsou plně uspokojeny nikoli frekventními návštěvami zdravotní sestry. V tomto momentu se ocitáme v situaci tzv. druhého kritického místa tehdy, pokud zajištění základních životních potřeb laickým způsobem není v domácnosti zajištěno z nejrůznějších důvodů, od nemožnosti až po neochotu rodiny, či při neexistenci příbuzných v místě bydliště. Jde o situaci, kdy do dalšího zajištění tohoto občana vstupuje sociální péče a její kompetence. Kritické místo vzniká proto, že v tomto okamžiku se znovu zájmy a pohledy všech zúčastěných (současných i budoucích) na poskytování péče zásadním způsobem liší, protože nejsou stanovena jasná pravidla, která by vedla k náhledům stejnou optikou. Objevují se otázky významné pro zatímního plátce, zatímního poskytovatele, ale i pro budoucího plátce a budoucího poskytovatele.

 

V čem tedy tkví problém?

 

V existenci 2 resortů, 2 oddělených finančních zdrojů, v tomu odpovídající legislativě a tedy v onom „překryvu“ potřeb služeb zdravotních a sociálních bez překryvu práv, povinností a definovaných úhrad ze zdravotního a sociálního pojištění.

 

Situace pacienta/klienta - přetrvává závislost na dopomoci další osoby v základních denních aktivitách, není potřebná léčebná ani ošetřovatelská intervence nemocničního typu (zdravotní pojištění), od další odborné rehabilitace nelze očekávat zlepšení stavu. Je dostatečná laická dopomoc a laické zajištění základních denních aktivit, zdravotnické služby jsou dostačující v rozsahu obvyklých ambulantních služeb

( návštěvní služba praktického lékaře, domácí péče včetně ošetřovatelské rehabilitace).

 

Situace stávajícího poskytovatele (zdravotní sféra) – hospitalizace není schopna přinést další zlepšení zdravotního stavu, který je stabilizován na úrovni přetrvávající závislosti jako výsledku chorobných stavů.


 

Situace stávajícího plátce (veřejné zdravotní pojištění) – vzhledem k neindikovanosti dalšího pobytu na lůžku nemocničním, kdy se konstatuje, že jde o pobyt sociální, jsou zastaveny platby poskytovateli ze zdravotního pojištění.

 

Situace budoucího poskytovatele (sociální sféra) – bezprostředně není možno, zpravidla z kapacitních důvodů zajistit potřebnou péči v domácnosti ani v příslušné sociální instituci, klienta není možno do péče převzít.

 

Situace budoucího plátce (veřejné sociální pojištění) – služby nejsou zajištěny a poskytovány, nelze hradit neposkytované služby, rozpočet je limitován (častá situace u dřívějších tzv. sociálních hospitalizací).

 

OBR 3.


 

                                                                      

             Klient sociálně – zdravotní

                                       Pacient zdravotně – sociální


 

Tato situace, která v některých momentech ovšem platí i obráceně (domovy důchodců v našich podmínkách často suplují zdravotnické instituce - ošetřovatelské ústavy, psychiatrické léčebny apod.) vede k časovému období nezajištění potřebného občana z hlediska jeho základních potřeb. Pro toto časové období pak používám pracovní název „doba překryvu“ zdravotně sociální nebo sociálně zdravotní. A je evidentní, že zdravotně sociální vazby, typické pro mnohé nemocné seniory, zůstávají problémem, který dopadá právě na ty nejzranitelnější.

 

Abychom byli schopni se pohnout k řešení, považuji za potřebné kompletní posouzení 2 (zevní, externí). Ovšem tentokráte už pojaté jako zdravotně sociální s tím, že posuzujeme možnosti a podmínky zdravotní i sociální perspektivy seniora.

Musíme tedy rozhodnout, při tomto dvouresortním pojetí, kdo je ještě pacientem (zdravotní aspekt převažuje nad sociálním) a kdo už je klientem (s převažujícími potřebami tzv. sociálními).

 

Pacient

(potřeby zdravotně-sociální)

Klient

( potřeby sociálně- zdravotní)

Potřeba:

Potřeba:

  • medicínské intervence
  • pečovatelská péče (laická dopomoc)
  • ošetřovatelské intervence
  • zdravotních služeb ambulantních
  • rehabilitace

 

Komplexní posouzení:

Komplexní posouzení / zajištění:

  • zdravotního stavu
  • stupně a typu dopomoci
  • stupně závislosti

      (postižení – disabilita – handicap)

  • konkrétního poskytovatele
  • rozsah konkrétních služeb
  • rozhodnutí o kompenzaci v rámci sociální perspektivy
  • typu vhodné instituce
  • ukončení financování ze zdravotního pojištění
  • stanovení termínu převzetí do péče

 

  • započetí financování služeb ze sociálního pojištění

 

Problémem tedy zůstává řešení onoho přechodného období ohraničeného ukončením péče zdravotní a nástupem péče jsoucí kompetencí sociální sféry. Proto je navrhováno ono 2. komplexní posouzení externí, za účasti dalších odborníků:

 

 

Nezbytnou podmínkou je samozřejmě komunikace s pacientem/klientem a jeho rodinou.

 

Všechna tato opatření zpřehlední situaci a jsou v zájmu občana. Nicméně neřeší onen zdravotně sociální překryv. Jako nejvhodnější řešení v dané konkrétní situaci existence dvou resortů a dvou finančních zdrojů na zajištění potřeb  pacientů/ klientů, u nichž provázanost zdravotní a sociální problematiky je neoddělitelnou součástí jejich existence, se zdá být vznik institutu zdravotně sociálního (sociálně zdravotního) lůžka za předpokladu, že:

 


 

Zdroje, které by mohly a měly být pro financování tohoto typu lůžek použity jsou:

 

Zdroj:

Rámcový předmět úhrady:

Veřejné zdravotní pojištění

Zdravotnické služby a činnosti v definovaném rozsahu, například jako zvláštní forma péče ambulantní.

Sociální pojištění

Sociální služby, ubytování, pečovatelské aktivity.

Občan

Stravní jednotka, přiznané sociální dávky osobní spoluúčast v rámci denní pobytové taxy

Obec, region

Definovaný příspěvek na provoz a údržbu zařízení ve formě příspěvku za svého občana ( vyjádření povinnosti obce na zajištění svého občana)

 

Výše pravidelně valorizovaných částek částek je pak rozhodnutím státních autorit se zohledněním požadavků kladených na tento typ péče, jeho úroveň a požadovanou kvalitu vyvážených s možnostmi zdravotního a sociálního pojištění, veřejných rozpočtů a možnostmi občanů. Nelze však předpokládat, že tyto služby by bylo možno poskytovat za ceny stojící pod úrovní oprávněných nákladů.

 

Vyřešení zdravotně sociálního překryvu potřeb a služeb je však jednou z podstatných okolností jak pro sféru zdravotní, tak i sféru sociální. Podstatným faktorem je ovšem čas, kterého už bylo až příliš promarněno.

 

 

Literatura:

(1)       Pacovský,V., Geriatrická diagnostika, Praha: Scientia Medica, 1994, s80

(2)       Kennedy GJ, Goldstein MZ, Northcott CJ, et al., The Evolution of Geriatric Curriculum in General Residency Training: Recommendations for the Coming Decade. Philadelphia, Pa: Academia Press., 1999.

(3)       Carpenter G.I., Main A., Turner G,F.: Casemix for  The Elderly Inpatient: Ressource Utilization Groups Validation Project. Age and Ageing, 1995, 24: 5-13

Arling G., Daneman B., Nursing Home Case-Mix Reimbursement in Mississippi and South Dakota. Health Services Research 37: 2 (April, 2002)

(4)      Fries B.E., Schneider D.P., Foley W.J., Gavazzi M., Burke R., Cornelius E.: Refining a Case-Mix Measure for Nursing Homes: Ressource Utilisation Groups. Medical Care, Vol. 32, Nr. 7, pp. 668-685, 1994.

(5)       Šimek J., a kol.: Propuštění rizikových pacientů z akutních lůžek nemocnice. Závěrečná zpráva grantu IGA MZ ČR č. NG 6644-3/ 2001.

(6)       Šimek J., Chlumecká J., Kolínová M.: Problém propouštění pacientů vyššího věku z nemocnice. Praktický lékař 83: 2003, č. 6, s 334-335.

(7)       Přehnal J.: Vztah úhradového mechanismu a kvality tzv. následné péče. Česká geriatrická revue, 2005, č 3.

(8)       Saltvedt I, Mo E-S O, Fayers P, Kaasa S, Sletvold O.: Reduced Mortality in Treating Acutely Sick, Older Patiens in a Geriatric Evaluation and Management Unit. A Prospective Randomized Trial. J Am Geriatr Soc 50: 792-798, 2002.

(9)       Kalvach Z, Zadák Z, Jirák R, Zavázalová H, Sucharda P, a kol.: Gerontologie a geriatrie. Grada Publishing, Praha 2004,

(10)     Rubenstein LZ, Wieland D, Bernabei R.: Geriatric Assessment Technology: The State of Art. Milano: Kurtis, 1995

(11)     Williams M.E, Jones T.V.: Predicting Functional Outcomes in Older People. In: Hazard WR, Andres R, Bierman EL, Blass J, eds. Principals of Geriatric Medicíně and Gerontology. New York: McGraw-Hill., 1989: 1212-1220.

 

 

 

Adresa autora:                         h. Doc. MUDr. Jaroslav Přehnal, CSc.

Gerontologické centrum Baťovy krajské nemocnice Zlín

Havlíčkovo nábř. 600, 76275 Zlín, ČR