Euthanasie a asistovaná sebevražda – příklady Belgie a Nizozemí
Mgr. Vladimíra Pejchalová Grünwaldová, LL.M.

Euthanasie a pomoc při sebevraždě – vymezení pojmů

Aktivní euthanasií se rozumí jednání v úmyslu na žádost osoby, která trpí vážnou a nevyléčitelnou nemocí, kterým je přímo této osobě způsobena smrt.
Pasivní euthanasií se rozumí jednání, kterým je smrtelně nemocné osobě přerušena nebo neaplikována léčba, kterou by byl této osobě prodloužen život.
Nepřímou euthanasií se rozumí podání utišujících léků smrtelně nemocnému pacientovi, který má v dohledné době zemřít, které mají jako vedlejší účinek, předvídatelný ale nezamýšlený, urychlení jeho smrti.
Pomocí při sebevraždě (asistovaná sebevražda) se rozumí poskytnutí prostředků na žádost jiné osoby s jejichž pomocí si tato osoba způsobí smrt.

Právní úprava v Belgii a v Nizozemí

Belgie

Euthanasie a asistovaná sebevražda
Euthanasie byla v Belgii legalizována v roce 2002, zákonem o euthanasii ze dne 16. května 2002 (dále jen „zákon“), který nabyl účinnosti dne 20.září 2002. V článku 2 zákona je euthanasie definována jako úmyslné ukončení života osoby na její vlastní žádost jinou osobou. Zákon přiznává pacientům právo žádat o euthanasii předem pro případ, že by v budoucnu nebyli schopni vyjádřit svoji vůli. Zákon rovněž zaručuje právní ochranu lékařům, kteří provádějí euthanasii na žádost svých pacientů. Trestní odpovědnost lékařů není dána za předpokladu, že byly dodrženy určité hmotněprávní a procesní podmínky stanovené zákonem. V opačném případě je provedení euthanasie postižitelné podle ustanovení článků 393, 394 a 397 trestního zákona, které upravují trestné činy vraždy a otravy.

Na rozdíl od euthanasie, asistovaná sebevražda je v Belgii vždy trestným činem. Asistovaná sebevražda je kvalifikována jako neposkytnutí pomoci osobě v nebezpečí podle čl. 422 trestního zákona.

Zákonné podmínky pro vykonání euthanasie
Podle čl. 3 odst. 1 zákona lékař, který provedl euthanasii, není trestně odpovědný, pokud splnil podmínky a postupy stanovené zákonem. Hmotněprávní podmínky, které musí lékař dodržet jsou následující:

Procesněprávní podmínky, které musí lékař dodržet jsou následující:

ošetřující lékař musí konzultovat:

 

Pokud se ošetřující lékař domnívá, že je zřejmé, že pacient v blízké budoucnosti nezemře, zákon mu ukládá, aby konzultoval ještě druhého nezávislého lékaře, psychiatra nebo specialistu na pacientovu chorobu/y. Tento konzultovaný lékař přezkoumá lékařské záznamy, vyšetří pacienta a musí být ujištěný, že se jedná o neustálé a neúnosné utrpení pacienta fyzické nebo duševní povahy, které nemůže být zmírněno, a že pacient učinil dobrovolnou, náležitě zváženou a opakovanou žádost o euthanasii. Konzultovaný lékař vypracuje zprávu o jeho zjištěních, ve které uvede, zda lékařské podmínky byly dodrženy, a zda vůle projevená pacientem vykazuje znaky zákonnosti. Ošetřující lékař informuje pacienta o výsledcích takové konzultace. V takových případech musí být dodržena lhůta alespoň jednoho měsíce mezi podáním žádosti o euthanasii a jejím vykonáním.

Pacientova žádost
Pacientova žádost musí být písemná. Musí být sepsána, datována a podepsána pacientem. Pokud toho není pacient schopen, žádost je sepsána osobou stanovenou pacientem. Tato osoba musí být dospělá a nesmí mít žádný materiální zájem na smrti pacienta. Tato osoba uvede, že pacient není schopen formulovat vlastní žádost v písemné podobě a uvede důvody. Žádost je sepisována za přítomnosti lékaře, jehož jméno je uvedeno v žádosti, a musí být připojena ke zdravotní dokumentaci. Pacient může vzít kdykoliv svoji žádost zpět. V takovém případě je žádost odstraněna ze zdravotní dokumentace a vrácena pacientovi.Veškeré žádosti učiněné pacientem a lékařské úkony provedené ošetřujícím lékařem, včetně jejich výsledků a zpráv od konzultovaných lékařů, jsou pravidelně vkládány do pacientovy zdravotní dokumentace. Je nutno podotknout, že lékař nemá povinnost euthanasii provést, slovy zákona „nemůže být nucen provést euthanasii“, i když je o ní pacientem požádán.

Žádosti učiněné předem - prohlášení vůle v předstihu
Zákon umožňuje lékařům provádět euthanasii také těm osobám, které se nacházejí ve stavu, kdy nejsou nadále schopny vyjádřit svoji vůli, za předpokladu, že svoji vůli k provedení euthanasie vyjádřily v prohlášení učiněným předtím než se do takového stavu dostaly. V prohlášení vůle pacient vyjadřuje při plném vědomí svoji volbu podstoupit euthanasii v případě, že by v budoucnu trpěl nevyléčitelnou nemocí a byl ve stavu nezvratitelného bezvědomí. V prohlášení vůle pacient dává lékařovi svolení k vykonání euthanasie. Lékař musí být ujištěn, že pacient trpí vážnou a nevyléčitelnou nemocí, že není při vědomí, a že jeho zdravotní stav je nevratný s ohledem k současnému stavu lékařské vědy.

Ve svém prohlášení může pacient uvést jednu nebo více důvěrných plnoletých osob, v pořadí podle preference, které by informovaly ošetřujícího lékaře o pacientově vůli, a které by poté co pacient ztratí schopnost vyjádřit svoji vůli rozhodly místo něho. Pacientův ošetřující lékař, konzultovaný lékař a členové ošetřujícího lékařského týmu nemohou být uvedeni jako důvěrné osoby.

Prohlášení vůle musí být písemné a může být sepsáno kdykoliv. Musí být sepsáno pacientem za přítomnosti dvou plnoletých svědků, z nichž alespoň jeden nesmí mít materiální zájem na pacientově smrti. Prohlášení vůle musí být datováno a podepsáno sepisovatelem, svědky a důvěrnými osobami. Pokud je pacient, který si přeje sepsat prohlášení vůle, tělesně neschopen sepsat a podepsat pokyn k postupu, může určit plnoletou osobu, která nemá materiální zájem na jeho smrti, pro sepsání prohlášení, a to za přítomnosti dvou plnoletých svědků, z nichž alespoň jeden nemá materiální zájem na smrti pacienta. V takovém prohlášení vůle musí být uvedeno, že pacient není schopen podpisu a z jakého důvodu. Prohlášení vůle musí být datováno a podepsáno sepisovatelem, svědky a důvěrnými osobami. K prohlášení musí být připojeno lékařské osvědčení, které stanoví, že pacient je permanentně tělesně neschopen sepisu a podpisu prohlášení vůle. Prohlášení vůle je platné pokud je sepsáno nebo potvrzeno ne více než pět let před tím než pacient pozbyl schopnost vyjádřit svoji vůli.

Prohlášení vůle může být kdykoliv doplněno nebo vzato zpět. Lékař v takových případech musí dodržet určité hmotněprávní a procesněprávní podmínky, které se odlišují od těch, které se aplikují u žádostí o euthanasii učiněných pacienty v době, kdy jsou podrobeni neúnosnému a trvajícímu fyzickému nebo psychickému utrpení. Hmotněprávní podmínky, které lékař při výkonu euthanasie na základě projevu vůle v předstihu musí dodržet jsou následující:

Procesněprávní podmínky, které lékař při výkonu euthanasie na základě projevu vůle v předstihu musí dodržet jsou následující:

Systematická kontrola a posteriori provedených euthanasií - Federální komise pro kontrolu a hodnocení
Lékař, který provedl euthanasii, musí vyplnit registrační formulář, sestavený Federální komisí pro kontrolu a hodnocení (dále jen „Komise“), a doručit jej Komisi do čtyř pracovních dnů. V souladu s čl. 6 zákona Komise je složena ze šestnácti členů, z nichž osm členů jsou lékaři, z nichž alespoň čtyři jsou profesory na některé z belgických univerzit. Čtyři členové jsou profesoři práva působící na belgických univerzitách nebo praktičtí právníci. Čtyři členové jsou odborníci zabývající se problematikou nevyléčitelně nemocných pacientů. Členové jsou jmenováni na funkční období čtyř let. Členství v Komisi není slučitelné s postem v zákonodárném orgánu nebo federální a místní exekutivě.

Komise zkoumá registrační formulář postoupený lékařem a do dvou měsíců vydá rozhodnutí. Komise stanoví, zda euthanasie byla provedena v souladu s podmínkami a postupem stanovenými v zákoně, a přezkoumává určité údaje o pacientech2. V případě pochybností si Komise může vyžádat od ošetřujícího lékaře údaje ze zdravotní dokumentace vztahující se k provedené euthanasii, zejména zprávy z veškerých konzultací. Ošetřující lékař má povinnost vyžádanou dokumentaci Komisi poskytnout. Komise vypracovává svá rozhodnutí ve lhůtě dvou měsíců. Pokud dospěje v rozhodnutí k závěru, dvoutřetinovou většinou hlasů, že podmínky stanovené zákonem nebyly splněny, postoupí případ státnímu zástupci, místně příslušnému podle místa, kde pacient zemřel. Rozhodnutí učiněná Komisí jsou platná pouze pokud je přítomno alespoň dvě třetiny jejích členů.

.

Nizozemí


Euthanasie a asistovaná sebevražda

Nizozemí bylo prvním státem na světe, který legalizoval euthanasii. Dne 12. dubna 2001 byl schválen zákon o kontrole ukončení života na žádost a o kontrole asistovaných sebevražd3 (dále jen „zákon“), pozměňující trestní zákon a zákon o pohřebních službách, který depenalizuje, za určitých podmínek, euthanasii, včetně žádostí o euthanasii podaných nezletilými. Zákon také výslovně uznává platnost žádostí o euthanasii učiněných předem, pokud byly učiněny pacienty staršími minimálně 16 let. Zákon nabyl účinnosti dne 1.dubna 2002.
Soudní praxe euthanasii tolerovala již před nabytím účinnosti tohoto zákona, a to pokud byly dodrženy tzv. požadavky řádné péče. Při dodržení těchto podmínek lékař, který vykonal euthanasii, nebyl trestně stíhán. Lékař, který stíhán byl, mohl být zproštěn obžaloby, pokud byla prokázána nezbytnost vykonání euthanasie s ohledem na vědecky uznaný lékařský posudek a na pravidla lékařské etiky. Hranice ospravedlnitelné euthanasie byly tedy vyměřeny požadavky řádné péče.


V Nizozemí se pod pojmem euthanasie rozumí lékařský zásah za účelem ukončení života osoby na její výslovnou žádost. Ukončení života se obvykle provádí v bydlišti pacienta. Převážná většina (90%) pacientů, kteří žádají o euthanasii, trpí rakovinou4.

Z vyjádření nizozemské vlády vyplývá, že se vláda nedomnívá, že by zákon byl v rozporu se závazkem Nizozemí vyplývajícím z mezinárodního práva chránit právo na život svých občanů před zásahy státu nebo jiných osob (viz. např. čl. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nebo čl. 2 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod). Podle nizozemské vlády výkon euthanasie na dobrovolnou žádost pacienta nezakládá úmyslné zbavení života ve smyslu shora uvedených článků mezinárodních smluv a zákon o kontrole ukončení života na žádost a o kontrole asistovaných sebevražd není neslučitelný s mezinárodními smlouvami zaručujícími základní lidská práva.

Zákonné podmínky pro depenalizaci euthanasie a asistované sebevraždy
Zákon pozměnil čl. 293 a 294 trestního zákona, které upravují trestný čin vraždy na žádost oběti a trestný čin pomoci při sebevraždě. Ke každému ustanovení byl doplněn druhý odstavec, který stanoví podmínky, které musí lékař dodržet, aby za vykonání euthanasie nebo pomoci při sebevraždě nebyl trestně odpovědný6.

Euthanasie a asistovaná sebevražda jsou tedy nadále trestnými činy. Lékaři však nejsou trestně odpovědní, pokud splní dvě zákonné podmínky (viz. čl. 293 odst. 2 a čl. 294 odst. 2 trestního zákona):

- oznámí vykonání euthanasie nebo asistované sebevraždy místně příslušnému patologovi (v souladu s čl. 7 odst. 2 zákona o pohřebních službách), a
- prokáží, že splnili zákonné požadavky řádné péče.

Nezletilí
Osoby mezi 16 a 18 lety věku mohou podat žádost o vykonání euthanasie nebo asistované sebevraždy. Rodič nebo jiný zákonný zástupce musí být do rozhodovacího procesu zahrnut (musí být ztotožněn s rozhodnutím nezletilého), nevyžaduje se však jeho souhlas. Osoby mezi 12 a 16 lety věku mohou rovněž podat žádost o vykonání euthanasie nebo asistované sebevraždy. Rodič nebo zákonný zástupce však musí vyslovit souhlas. Pacient však má právo na euthanasii nebo asistovanou sebevraždu pouze pokud je lékař přesvědčen, že jeho utrpení je dlouhotrvající a neúnosné.

Žádosti učiněné předem - prohlášení vůle v předstihu
Zákon umožňuje pacientům ve věku minimálně 16 let seepsta žádost o euthanasii předem. Musí se jednat o osoby, které se nacházejí ve stavu, kdy již nejsou schopny vyjádřit svoji vůli, ale u kterých lze předpokládat, že mohly rozumně posoudit svoji situaci před tím než se do takového stavu dostaly. Takové osoby mohou předem vypracovat prohlášení, ve kterém se vyjádří, aby jejich život byl ukončen euthanasií v případě, že nebudou v budoucnu schopny vyjádřit jejich vůli a jejich fyzické nebo psychické utrpení se stane neúnosným, bez vyhlídky na zlepšení. Prohlášení vůle má stejné postavení jako žádost o euthanasii a lékař musí považovat takové prohlášení za shodné s pacientovou vůlí. Obsah žádosti by lékař měl, pokud možno, konzultovat s pacientem. Pacient tak může objasnit její obsah a sdělit přesně jeho přání a lékař může pacientovi sdělit podmínky pro výkon euthanasie na pacientovu písemnou žádost. Zákon uznává jak písemnou tak ústní formu žádosti o euthanasii. V případech, kdy pacient není schopen vyjádřit svoji vůli ústně se má za to, že písemná žádost je náležitě zváženou žádostí o euthanasii.

Povinnost lékaře vyhovět žádosti o euthanasii
Lékař nemá povinnost euthanasii vykonat. Základním principem zákona je, že pacient nemá absolutní nárok na provedení euthanasie a lékař nemá absolutní povinnost ji vykonat. Lékař může přistoupit k jejímu výkonu až po uvážení, zda v daném případě mohou být naplněny zákonné požadavky řádné péče. Pokud lékař shledá, že požadavky řádné péče nemohou být v daném případě splněny (např. pacient trpí, ale existuje naděje zlepšení jeho zdravotního stavu) nesmí vyhovět žádosti o euthanasii, a to bez ohledu na obsah prohlášení vůle.

Zákon nezakazuje lékařům provádět euthanasii osobám, které nejsou občany Nizozemí. Překážku však představuje nezbytnost blízkého vztahu mezi doktorem a pacientem. Právní úprava oznamování a hodnocení každého individuálního případu euthanasie vyžaduje, aby pacient učinil dobrovolnou a náležitě uváženou žádost, a aby neúnosně trpěl bez vyhlídky zlepšení stavu. Pro to, aby lékař mohl zvážit zda pacient splňuje tyto podmínky, musí znát pacienta velmi dobře, což předpokládá, aby pacienta po určitou dobu léčil. Vyhovět žádosti o euthanasii znamená pro lékaře značnou emoční zátěž. Proto také z tohoto důvodu dlouhodobý osobní kontakt mezi lékařem a pacientem hraje důležitou roli.

Kritéria řádné péče
Zákon vyžaduje, aby lékař provedl euthanasii nebo asistovanou sebevraždu za dodržení kritérií řádné péče (viz. kapitola II, čl. 2 odst. 1 zákona). Tento požadavek dodržení kritérií řádné péče mění trestný čin euthanasie nebo asistované sebevraždy v lékařský zákrok. V souladu s čl. 2 odst. 1 zákona k tomu, aby byla dodržena kritéria řádné péče, na které odkazuje čl. 293 odst. 2 trestního zákona, ošetřující lékař musí:

Oznamovací procedura
Lékař je povinen informovat místně příslušného patologa o každém případu něpřirozené smrti. V případě euthanasie a asistované sebevraždy lékař vypracovává zprávu v předem stanovené formě. Zákon o pohřebních službách zavazuje lékaře, který provedl ukončení života na žádost nebo který pomáhal při sebevraždě pacienta, vyplnit formulář za účelem ověření zda dodržel kritéria řádné péče. Model formuláře, který má podobu dotazníku, je součástí přílohy prováděcího předpisu (ze dne 6. března 2002) k čl. 9 zákona o pohřebních službách. Patolog vypracovává zprávu, ve které uvádí, že pacientova smrt nastala na základě nepřirozené příčiny. Zprávu postupuje státnímu zastupitelství, které dává souhlas s pohřbem. Obě zprávy se doručují místně příslušné Regionální komisi pro kontrolu euthanasie spolu s vyjádřením nezávislého lékaře, který byl konzultován, a s písemným příkazem zemřelého.

Regionální komise pro kontrolu euthanasie
Od 1. listopadu 1998 přezkum provedených euthanasií a asistovaných sebevražd vykonávají Regionální komise pro kontrolu euthanasie (dále jen „Komise“). Existuje celkem pět Komisí (pro regiony: Groningen, Friesland a Drenthe; Overijssel, Gelderland, Utrecht a Flevoland; Severní Holandsko; Jižní Holandsko a Zeeland; Severní Brabantsko a Limburg). Každá Komise je složena z alespoň jednoho právního experta, jednoho lékaře a jednoho experta pro etické nebo filozofické otázky. Předseda a členové každé Komise jsou jmenováni ministrem spravedlnosti a ministrem zdravotnictví, sociální péče a sportu na funkční období šesti let (s možností jednoho znovuzvolení).

Komise hodnotí zda při realizaci žádosti o euthanasii nebo asistované sebevraždy lékař dodržel kritéria řádné péče. Případy jsou posuzovány na základě kritérií řádné péče stanovených v zákoně (tj. pacient musel učinit dobrovolnou, náležitě zváženou a naléhavou žádost a musel prožívat neúnosné utrpení bez vyhlídky zlepšení stavu, a lékař musel konzultovat alespoň jednoho nezávislého lékaře a ukončit pacientův život s řádnou lékařskou péčí). V případě nutnosti Komise s lékařem projedná hodnocení jeho výkonu. Komise tak umožňují lékařům nahlédnout do procesu jejich hodnocení, včetně použitých pracovních metod.

Pokud Komise shledá, že euthanasie byla provedena za dodržení kritérií řádné péče, případ je uzavřen. V opačném případě Komise případ předkládá státnímu zástupci, který může zahájit vlastní šetření případu, a dále regionálnímu inspektorovi zdraví. Státní zástupce spolu s regionálním inspektorem zdraví zváží další potup proti lékaři, tj. zda bude proti němu zahájeno trestní stíhání. Komise vypracovává své stanovisko a doručuje jej lékařům ve lhůtě šesti týdnů. Důkazní břemeno spočívá na státním zástupci, který musí prokázat, že ukončení života nebylo provedeno za dodržení požadavků řádné péče.

Pro kontrolu jednotnosti posuzování případů jednotlivými Komisemi se jejich předsedové scházejí na pravidelných zasedáních (minimálně dvakrát ročně) spolu se zástupci Rady státních zástupců a Inspektorátu zdraví Státního dozorového úřadu pro veřejné zdraví. Komise předkládají (Ministerstvu spravedlnosti a Ministerstvu zdravotnictví, sociální péče a sportu) každým rokem k 1. dubnu společnou výroční zprávu o činnosti za předchozí kalendářní rok, ve které jsou uvedeny: počet oznámených a prošetřených případů euthanasie a asistovaných sebevražd, povaha případů, závěry a odůvodnění výborů.


Vysvetlivky:

1Konzultovaný lékař musí být nezávislý, tj. bez vztahu k pacientovi a k ošetřujícímu lékaři, a musí být způsobilý podat odborné stanovisko o předmětné zdravotní poruše. Ošetřující lékař informuje pacienta o výsledcích konzultace s takovým lékařem.

21. pohlaví, místo a datum narození, 2. datum, místo a hodinu úmrtí, 3. zda pacient trpěl vážnou a nevyléčitelnou nemocí nahodilou nebo dlouhotrvající. 4. povahu utrpení, které bylo neustálé a neúnosné, 5. důvody, pro které bylo toto utrpení kvalifikováno jako nezmírnitelné, 6. důvody, které vedly k ujištění, že žádost byla formulována dobrovolně, náležitě uváženě a opakovaně a bez vnějšího nátlaku, 7. zda bylo možno se domnívat, že by ke smrti došlo v krátké době, 8. zda existuje prohlášení vůle, 9. postup lékaře po učiněném prohlášení vůle, 10. kvalifikovanost konzultovaného lékaře nebo lékařů, jejich zprávy a data konzultací, 11. popis osob konzultovaných lékařem a data těchto konzultací, 12. způsob, kterým byla euthanasie vykonána a užité prostředky

3The Termination of Life on Request and Assisted Suicide (Review Procedures) Act.

4Zdroj: Ministerstvo zdravotnictví, sociální péče a sportu Nizozemí (www.minvws.nl).

5Zdroj: Ministerstvo zdravotnictví, sociální péče a sportu Nizozemí (www.minvws.nl/en/themes/euthanasia/default.asp).

6Prvním případem euthanasie, který řešily nizozemské soudy, byl Eindhoven z roku 1952. Případ se týkal lékaře, který provedl euthanasii svému bratru, který trpěl pokročilou tuberkulosou a o euthanasii jej požádal. Lékař namítal, že „bylo pro něj nemožné a nemohlo se od něj očekávat, že bude ignorovat své svědomí, které jej nutilo k tomu, aby splnil výslovné přání svého bratra“. Okresní soud jej odsoudil k jednoletému podmínečnému trestu odnětí svobody.
Jedním z prvních soudních případů pomoci při sebevraždě byl Postma z roku 1973. Případ se týkal lékařky, která podala své matce smrtelnou injekci morfinu na její žádost. Okresní soud shledal, že obžalovaná lékařka nesplnila podmínky akceptované lékařské praxe, jelikož podala matce smrtelnou dávku morfinu s okamžitým účinkem, než aby jí podávala vzestupné dávky morfinu za účelem zmírnění jejího utrpení. Lékařka byla shledána vinnou, ale vzhledem k „absolutní průzračnosti jejího motivu mimo pochybnosti“ byla odsouzena pouze k podmínečnému týdennímu trestu odnětí svobody.
Dalším případem týkající se asistované sebevraždy byl Wertheim z roku 1981. V tomto případě paní Wertheim asistovala při sebevraždě 67leté ženy, která trpěla řadou nemocí duševních i tělesných. Okresní soud shledal, že paní Wertheim nedodržela podmínky pro legální pomoc při sebevraždě a odsoudil ji k podmínečnému šestiměsíčnímu trestu odnětí svobody. Tento případ je významný tím, že soud stanovil podmínky pro legální asistovanou sebevraždu (fyzické nebo duševní utrpení musí být neúnosné; utrpení a touha zemřít jsou trvající; rozhodnutí zemřít je učiněno dobrovolně; postižená osoba byla řádně informována o jejím zdravotním stavu a možných alternativách; neexistovaly alternativní způsoby ke zlepšení situace; smrt postižené osoby nezpůsobila ostatním zbytečné utrpení; rozhodnutí o pomoci při sebevraždě nesmí být učiněno jednou osobou; v rozhodnutí o pomoci při sebevraždě musí figurovat lékař, který stanoví metodu, která bude použita; rozhodnutí musí předcházet diskuse o případu s jinými lékaři, popř. také s psychology nebo se sociálními pracovníky). V návaznosti na tento případ Výbor státních zástupců rozhodl, že rozhodnutí zda budou aktéři v případech euthanasie a asistované sebevraždy stíháni by měla být činěna Výborem státních zástupců, který se při posuzování jednotlivých případů bude řídit směrnicemi obsaženými v rozsudcích Postma a Wertheim.

7V případě, že pacient trpí duševní nemocí a jeho utrpení není tělesného charakteru, je obtížné objektivně vyhodnotit zda žádost o euthanasii je dobrovolná a náležitě zvážená. V takovém případě by se měl ošetřující lékař poradit s více než s jedním dalším lékařem, z nichž alespoň jeden by měl být psychiatr. Tito lékaři by měli osobně vyšetřit a vyslechnout pacienta. Lékař může v takových případech namítat vyšší moc, avšak takový důvod bude posuzován s velkou rezervou. Většinou státní zastupitelství zahájí trestní řízení a soud potom rozhodne zda byla námitka vyšší moci odůvodněná.
V roce 1994 byl odsouzen psychiatr ze spáchání asistované sebevraždy na žádost pacientky, jejíjž utrpení bylo duševního charakteru (rozsudek ve věci Chabot). Nejvyšší soud konstatoval, že v případech nesomatického utrpení, konzultace s lékařem-kolegou není postačující, je nutná také konzultace s jiným nezávislým lékařem. Dr. Chabot sice konzultoval několik odborníků, avšak nezařídil potřebné prohlídky pacientky. Z toho důvodu byl odsouzen, avšak s ohledem na okolnosti případu Nejvyšší soud mu neudělil žádný trest. V dubnu 1995 Lékařský kárný tribunál dospěl ke stejnému závěru a psychiatrovi byl udělena důtka.

8Nezávislým lékařem se rozumí lékař, který není nijak spojen s ošetřujícím lékařem ani není začleněn do léčby pacienta. Takový nezávislý lékař musí sám osobně vyšetřit pacienta, přezkoumat rozvoj nemoci, vyhodnotit zda žádost o euthanasii je jak dobrovolná tak náležitě zvážená a písemně sdělit své závěry ošetřujícímu lékaři.
V Nizozemí byla vytvořena síť praktických a jiných lékařů vyškolených pro asistování lékařům, kteří se rozhodují o provedení ukončení života na žádost pacienta. Lékaři, kteří jsou postaveni před takovéto rozhodnutí by měli přednostně konzultovat lékaře z této sítě.
 

Prameny:

Adresa autora:
Mgr. Vladimíra Pejchalová Grünwaldová, LL.M.
Parlamentní institut, Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
Sněmovní 3, 118 26, Praha, Česká republika
Jméno vedoucího pracovníka: Mgr. Štěpán Pecháček, Ph.D.